The individualizace, Podle Carla Junga je to proces, kterým se každá živá bytost dokáže stát tím, čím je ve skutečnosti předurčena. U tohoto psychologa jde o základní způsob, jakým by lidé měli zaměřit náš osobní rozvoj.
Účelem tohoto procesu individualizace je zvýšit sebevědomí jednotlivce. Díky lepšímu porozumění vlastním mentálním procesům mohou být lidé schopni sladit rozdíly mezi jejich vědomím a nevědomím. Tímto způsobem by získali zdravější psychiku.
Podle Junga jsme v rané fázi našeho života příliš zaneprázdněni vztahem ke světu a rozvíjením našeho ega, než abychom se zabývali individuací..
Teprve ve druhé části naší existence, kdy jsme si začali dělat starosti o sebe, až začne tento proces probíhat..
V tomto článku uvidíme přesně to, z čeho se tato myšlenka tak důležitá pro Jungovu psychologii skládá, a také to, jak funguje a jak na nás působí..
Rejstřík článků
V jiných proudech psychoanalýzy, jako je Freudův, je „já“ popisováno jako produkt vývoje ega. Naopak, pro Junga to funguje obráceně: už jsme se narodili s konkrétním „já“, které nikdy plně neznáme, a ego se z něj a našich zkušeností utváří.
„Já“ tedy ovlivňuje vše, co děláme, ale není nám plně odhaleno. Naopak, vždy to vidíme prostřednictvím našeho ega, které způsobuje, že jsou dva v neustálém konfliktu. Proces individualizace by měl co do činění se smířením těchto dvou složek naší mysli.
Pro jungiánskou psychologii je „já“ základním motorem. Zahrnuje všechny komponenty naší mysli, jako je kognitivní vývoj, naše emoce, naše myšlenky a dokonce i náš archetyp (způsob, jakým se vidíme sami). Bylo by také zodpovědné za naši motivaci, touhy a obavy.
Individuace by tedy znamenala dozvědět se stále více o tom, kdo ve skutečnosti jsme, a přiblížit se této idealizované verzi nás samých..
Jung věřil, že jednou z nejdůležitějších misí v životě každého člověka bylo objevit a odhalit pravé „já“.
Individuace by byl proces, jímž by toho bylo dosaženo prostřednictvím spojení a spolupráce protikladů: vědomé a nevědomé, individualita a skupina, život a smrt..
Tato myšlenka byla ústřední v Jungově pojetí psychologie. Tolik, že viděl terapii jako způsob, jak pomoci pacientům pokročit v procesu individualizace.
Terapeutický proces je proto vnímán jako bezpečný prostor, ve kterém se člověk může svobodně vyjádřit a bez filtrů analyzovat, co si myslí a cítí..
Rozvoj a objevování „já“ vyžaduje spojení osobních a kolektivních prvků. Pokud se osoba soustředí pouze na jeden ze dvou typů, vznikají problémy, které se mohou stát vážnými.
Například pokud se člověk příliš soustředí na svou sociální roli a zapomíná na své vlastní potřeby, má tendenci být neurotický. To znamená, že budou trpět negativními emocemi, jako je úzkost a stres, a budou posedlí malými detaily a zážitky bez přílišného významu..
Na druhou stranu, pokud má člověk zájem jen o sebe, mohl by být psychotický. Tento stav, na rozdíl od předchozího, způsobuje extrémní fascinaci sám sebou a vede ty, kteří jím trpí, zapomenout na všechny ostatní. To způsobuje problémy v mnoha oblastech života, jako je práce nebo vztahy..
Aby tedy člověk mohl rozvíjet individualizaci, musí dosáhnout rovnováhy mezi těmito dvěma silami..
Někteří autoři se domnívají, že individualizace se objevuje v dětství. Jung však vždy viděl tento proces jako charakteristický pro druhou polovinu naší existence. Cíle, cíle a způsoby jednání obou stran jsou velmi odlišné a sledují odlišné cíle.
V první polovině naší existence by se tedy lidé zajímali o „rozšiřování našeho ega“ a přizpůsobování se sociálním normám. Toho by bylo dosaženo například pokusem o zlepšení našeho postavení a životních podmínek.
Ve druhé části bychom však začali více zkoumat sami sebe. Současně bychom si dělali starosti s hlubšími problémy, jako je smrt, smysl života a role, kterou ve světě skutečně hrajeme. V tuto chvíli by se objevila individualizace.
Pro Junga by většina neuróz ve druhé části života pocházela z neschopnosti opustit cíle prvního a plně vstoupit do procesu individualizace.
Jung nevěřil, že každý dosáhl stavu individualizace. Naopak, šlo by o relativně vzácný jev, ke kterému by se dostali pouze ti lidé, kteří se vědomě snaží poznat sami sebe.
Tím by se odlišil stav popsaný Jungem od ostatních, o kterých mluvili jiní psychoanalytici, také v souvislosti s vývojem „já“ a opuštěním ega..
V tomto smyslu by to mělo co do činění s určitými myšlenkami východních filozofií, zejména s těmi, které souvisejí s „osvícením“.
Pro Junga by ego bylo konstrukcí formovanou vztahem dítěte s matkou a později se vyvinulo jako funkce zkušeností prožívaných danou osobou. „Já“ by naopak byla jakousi přírodní silou, se kterou všichni žijeme.
Tyto dvě entity naší mysli by neustále bojovaly o kontrolu. V případě, že „já“ je destruktivní nebo negativní, musí být ego dostatečně silné, aby ho dokázalo zadržet..
Naopak, pokud nám ego nepomůže, „já“ může být silou, která nás přibližuje k osobnímu naplnění a blahu. Individuace by byl proces, kterým by tyto dvě entity skončily v rovnováze.
Zatím žádné komentáře