The Mozarabic jarchas Jsou to malé lyrické skladby napsané arabsko-andaluskými nebo hebrejskými básníky během muslimské vlády v Hispanii. První se objevil po třech stech letech okupace, mezi jedenáctým a patnáctým stoletím. Tyto krátké literární struktury byly zodpovědné za uzavření básní v arabštině zvaných „moaxajas“.
Moaxajové jsou mezitím poetickou veršovanou skladbou typickou pro arabský lid. Ve španělském překladu jsou chápány jako „náhrdelníky“, takže si můžeme jarchy představit jako „kouzla“, která visí a zdobí poetické náhrdelníky, kterými jsou moaxajové..
Normálně byly jarchas psány vulgárně v arabštině, existují však záznamy, kde je ukázáno zpracování těchto poetických závěrek (známých také jako „východy“) v románském jazyce (mozarabštině). Přesný počet východů napsaných v tomto dialektu není znám.
Jarchas mají plně romantickou konotaci, která je spojena se starodávnou formou lyriky typickou pro Hispania, koledami a takzvaným „Cantigas de amigo“. Stručně řečeno: poezie lidí.
Navzdory skutečnosti, že se jejich témata týkala aspektů týkajících se obyčejných lidí, byli ti, kdo je psali, obvykle učenými a renomovanými muži. Ano, drtivá většina psaní odpovídala Ismailimu a izraelským učencům, kteří měli jako svůj poetický vzor tradiční románské texty..
Každá písemná jarcha musela odpovídat charakteristikám moaxaja, ke kterému byla připojena. S ohledem na to musel každý básník pečlivě studovat téma, metr a rým základní básně, aby jarcha neboli výstup dokonale zapadly..
Rejstřík článků
Po arabské expanzi, která proběhla na asijském kontinentu sto let po založení islámu, prošel známý svět nesmírnou kulturní změnou.
Poté, co Arabové překročili část Rudého moře, delty Nilu a ve styku s Egypťany, berberskými kmeny a šířili islámskou víru téměř v celé severní Africe, dosáhli evropského kontinentu. Přesněji do Hispanie, po překročení Gibraltarského průlivu v 8. století.
Po jejich příjezdu a po boji s vizigótským odporem, kterému Římané nechali péči o země, se jim podařilo zvítězit. Veškerá akumulace vědeckého, architektonického, hudebního, poetického a matematického bohatství se dále proplížila mezi obyvatele dnešního Španělska.
Nejstarší údaje o sklenicích ve španělských zemích se nacházejí v 11. století, nejnovější na počátku 14. století. Byli extrémně běžní mezi koncem 11. století a začátkem 12. století, kde utrpěli největší šumění.
Moaxajas byl druh veršování, který vyvinuli Arabové od čtvrtého století. Byly většinou složeny, s určitými výjimkami, z dlouhých veršů, které byly navzájem spárovány jednoduchými rýmy, kolem stejného zvukového motivu na konci každého z nich..
Od svého vzniku bylo jeho použití zaměřeno na pedagogickou i andragogickou výuku. Poté, co byl Muhammad představen s Koránem, byla tato poetická zařízení, moaxajas a jarchas, učiteli zákona zjevně používána k náboženským účelům..
Arabové brzy pochopili velkou hodnotu těchto lyrických projevů, a když dorazili na Pyrenejský poloostrov, neváhali je vzít s sebou a použít je při přenosu svých znalostí..
Jak moaxajas, tak jarchas, poté, co byly počaty ve 4. století našeho letopočtu. C., strávili čtyři sta let zdokonalováním se, sloužili jako spojení mezi obyvateli různých populací a také jako most mezi různými kulturami.
Dále bude představena řada zvláštností jarchas:
Ačkoli jeho název znamená „zavírání“ nebo „rozloučení“ a používají se k uzavření moaxajas, je třeba mít na paměti, že jarchas jsou první, které mají být zpracovány. To znamená: moaxaja je napsána kolem poetiky navržené jarchou.
Rytmický vývoj každého verše jarchy podléhá zvláštnostem každého básníka. Můžeme například najít v jarche čtyř veršů - mimochodem nejpřevládající sloky - verš pěti slabik, další ze sedmi slabik, další z deseti a jeden z jedenácti..
Nejsou tedy vhodné pro konkrétní měření. Stávají se proto populární spíše pro lyrickou originalitu svých veršů než pro metr stejných..
Připomeňme si, že správné používání hovorového jazyka jeho skladateli bylo zásadní pro to, aby bylo možné vytvořit skutečný dopad na populaci a dosáhnout jeho šíření..
Jelikož je to nejznámější a nejrozšířenější část populace a již patří k populárním výrokům a konverzacím, bylo normální, že stejná jarcha byla složena z různých moaxajas.
To není vůbec divné. Když to vezmeme na současnou úroveň, představme si populární rčení z vesnice, je běžné, že spisovatelé v této oblasti na základě těchto aforismů o tom skládají básně..
V Latinské Americe by bylo běžné, aby se kolem nich vyráběly desátiny, a pokud jsou jarchy osmoslabičné čtyřverší, což není tak divné, protože by sloužily jako „noha“ pro zkušené decimisty..
Když už mluvíme o „noze“, znamená to, že každý verš jarchy představuje závěrečný verš čtyř desetin složených kolem něj. Jarcha by tedy byla poetickým srdcem čtyř desetin, které se později objeví.
Připomeňme si, že tyto „poemilly“, vyvíjené různými kulturami, které vytvořily život v Hispanii, získaly konotace každého sektoru. Pak je Arabové měli způsob, jak je rozpracovat, stejně jako Židé, Hispano-Arabové a Hispano-Hebrejci.
Stejná etnická odchylka přiřadila každé nové jarchě, která byla vyrobena, velmi bohaté vlastnosti, které byly nejrozšířenějším lidem..
Na základě výše uvedeného bylo zcela normální najít dvouřádkové jarchy a osmřádkové jarchy. Když však jarcha překročila čtyři verše, básníci museli použít rým, aby dosáhli tolik potřebného učení u obyčejných lidí..
Pokud by byla poetická skladba velmi rozsáhlá a nebyl by zmíněn metr s dobrým rytmem a chytlavým rýmem, bylo by pro lidi velmi obtížné si tyto skladby zapamatovat a opakovat a nevratně je odsoudit k zapomnění..
Ačkoli byly vyvinuty od 4. století Araby, nejstarší jarcha na půdě Pyrenejského poloostrova pochází přibližně z roku 1050. Se vším tím, i přes jejich příchod, se zdá být velmi pozdě a je napsán v Mozarabic, představuje jednu z nejmladších populárních poetické formy v Hispanii.
Tyto „závěrečné sloky“, jak se jim také říká, pocházely z rukou Arabů do španělských zemí, aby znamenaly atraktivní způsob šíření lásky k poezii mezi osadníky a podporovaly učení čtení a psaní..
Rozšířené používání jarchas od 11. století na celém Pyrenejském poloostrově upevnilo upevnění španělského jazyka jako logické komunikační jednotky. K tomu samozřejmě došlo, když se začaly objevovat první jarchy formálně psané ve španělském jazyce s gramatickou strukturou dialektu..
Jak je to možné? Po jeho prvním zpracování v mozarabice se jarchy začaly psát ve španělském dialektu, který se do té doby, jak ukazuje výstava Emilianenses Glosses, formoval.
Vzhledem k tomu, že vše, co se zpívá, má rytmus a rým, je snadnější se naučit a šířit ústně, sloužily jarchy jako prostředníci při posilování a upevňování různých jazykových a gramatických struktur v rodícím se hispánském dialektu.
Od místních obyvatel až po horní vrstvy monarchie tyto poetické formy pronikly hluboko a přinášely obrovské idiomatické výhody..
Ze souhrnu stávajících jarchas budou představeny ty nejpopulárnější mezi populací, osoby s největším zastoupením v různých učebnicích a příručkách připravených pro jejich studium a porozumění (budou představeny verze v jejich původním jazyce a překlad do španělštiny) :
„Tolik‚ lásky, tolik 'lásky,
habib, tolik lásky!
Nemocný welios nidios
a bolí to tak špatně ".
(Jarcha z Yosef al-Katib)
- Překlad:
„Z tak milujícího, z tak milujícího,
příteli, od tolik lásky!
Zhoršily dříve zdravé oči
a teď hodně ublížili “.
„Báayse méw quorażón de mib.
Yā Rabb, ši še me tōrnarād?
Tak špatně, že mě to bolí li-l-habīb!
Sick yéd: kuánd šanarád? "
(Jarcha z Yehuda Halevi)
- Překlad
„Moje srdce ze mě jde.
Pane, nevím, jestli se vrátím!
Přítele to tak bolí!
Je nemocný, kdy se uzdraví? “
"Garīd boš, ay yerman ēllaš."
kóm kontenēr-hé mew mālē,
Šīn al-ḥabī bnon bibrēyo:
Ad ob l 'iréy demandāre? "
(Jarcha z Yehuda Halevi)
- Překlad
„Říkáš, sestřičky,
Jak mám zastavit své zlo?
Bez přítele nemohu žít:
Kam mám jít hledat? “
Kromě výše uvedených charakteristik, které odhalují zvláštnosti těchto poetických forem, je nutné tuto kvalitu zvýšit..
Každá z jarchas sama o sobě představuje jednoznačný vzorek různých mozarabských, arabských, hebrejských, hispánsko-hebrejských, hispánsko-arabských dialektových variant a dalších jazykových projevů přítomných v Hispánii mezi 11. a 15. stoletím..
To se stává jedním z nejvýznamnějších příspěvků těchto „poemillas“. Jsou doslova nejspolehlivějším idiomatickým otiskem každé populace, která v té době prošla Hispanií. Tato zvláštnost poskytuje filologům mnoho možností ke konsolidaci formálních studií současné španělštiny..
Zatím žádné komentáře