Nechám tě nejlepší fráze Pedro Páramo, revoluční polyfonní román Mexičana Juana Rulfa, publikovaný v roce 1955. Vyznačuje se kontextem v magickém realismu a významem jako jednoho z precedentů latinskoamerického boomu..
Také by vás mohly zajímat tyto fráze ze slavných knih.
-A to je ta radostná pneumatika. Takže mě nepřekvapilo, že to skončilo. -Pedro Paramo.
-Přišel jsem do Comaly, protože mi řekli, že tady žije můj otec, jistý Pedro Páramo. -Juan Preciado.
-Nic nemůže trvat tak dlouho, není tam žádná paměť, jakkoli intenzivní může být, že se nevypne. - Vševědoucí vypravěč.
-Začínám platit. Lepší začít brzy, dokončit brzy. -Pedro Paramo.
-Pokaždé, když rozumím méně. Rád bych se vrátil tam, odkud jsem přišel. -Juan Preciado.
-My staří lidé spíme málo, téměř nikdy. Někdy stěží dřímáme; ale bez přestání přemýšlet. -Pedro Paramo.
-Už je to dlouho, co jsi odešel, Susano. Světlo bylo tehdy stejné jako nyní, ne tak červené; ale bylo to stejné špatné světlo bez ohně, zabalené v bílé látce z mlhy, které nyní existuje. -Pedro Paramo.
-A otevřel jsem mu ústa, aby odešel (moje duše). A odešel. Cítil jsem, když mi do rukou padl pramínek krve, který byl přivázán k mému srdci. -Dorotea.
-Každý povzdech je jako doušek života, kterého se člověk zbaví. -Damiana Cisneros.
-Hřích není dobrý a abyste ho ukončili, musíte být tvrdý a bezohledný. -Cure of Contla.
-Proč však ženy vždy pochybují? Dostávají varování z nebe, nebo co? -Pedro Paramo.
-Iluze? To stojí drahé. Bylo pro mě těžké žít déle, než jsem měl. -Dorotea.
-Existují města, která chutnají nešťastně. Je o nich známo, že popíjejí trochu starý a ochromený vzduch, chudý a hubený jako všechno staré. -Pedro Paramo.
-Co teď udělám se svými rty bez jeho úst, abych je naplnil? Co budu dělat s bolavými rty? -Susana San Juan.
-V nebi mi řekli, že se o mně mýlí. Že mi dali srdce matky, ale lůno kohokoli. -Dorotea.
-Je vzduch a slunce, jsou mraky. Nahoře modrá obloha a za ní mohou být písně; možná lepší hlasy ... Stručně řečeno, existuje naděje. Proti naší lítosti pro nás existuje naděje. -Eduviges Dyada.
-Tady jsem, vedle dveří sleduji východ slunce a sleduji, kdy jste odcházeli, sledující cestu nebeskou; kde se obloha začala otevírat ve světlech, vzdalovala se a stále více mizela mezi stíny Země. -Pedro Paramo.
-Nežádejte ho o nic: požadujte, co je naše. Co mi zapomněl dát a nikdy mi to nedal ... Zapomnění, ve kterém nás měl, mijo, dostalo drahou výplatu. -Dolores Preciado.
-Vaše matka byla tak krásná, tak, řekněme, tak roztomilá, že bylo potěšením ji milovat. -Eduviges Dyada.
-Stoupá nebo klesá, jak přichází nebo odchází. Pro ty, kteří jdou, jděte nahoru; pro toho, kdo přijde, sestupte. -Juan Preciado.
-Tam, kde vzduch mění barvu věcí; kde je život ventilován, jako by to byl šelest; jako by to byl čistý šelest života. -Juan Preciado.
-Cítil jsem, jak se obloha otevírá. Měl jsem odvahu běžet k vám. Obklopit tě radostí. Plakat. A brečel jsem, Susano, když jsem věděl, že se konečně vrátíš. -Pedro Paramo.
-Horko mě probudilo po půlnoci. A pot. Tělo ženy vyrobené ze Země, zabalené v zemských kůrách, se rozpadalo, jako by se tavilo v kaluži bláta. -Juan Preciado.
-Vzpomněl jsem si, co mi řekla moje matka: „Budeš mě tam lépe slyšet. Budu ti bližší. Hlas mých vzpomínek najdete blíže než hlas mé smrti, pokud smrt někdy měla hlas. -Juan Preciado.
-Nikdo ji nepřišel navštívit. To bylo lepší. Smrt se nerozdává, jako by byla dobrá. Nikdo nehledá smutek. -Susana San Juan.
-To je na uhlíky Země, v samotných ústech pekla. S tím, že mu říkáte, že mnoho z těch, kteří tam zemřou, když se dostanou do pekla, se vrátí pro svou deku. -Abundio Martínez.
-Toto je moje smrt. […] Pokud to není nová noc. -Pedro Paramo.
-Tento svět, který vás ždímá ze všech stran, který tu a tam vyprazdňuje pěsti našeho prachu a rozbíjí nás na kousky, jako by kropil Zemi naší krví. -Bartolomé San Juan.
-V den, kdy jsi odešel, jsem pochopil, že už tě nikdy neuvidím. Byli jste obarveni červeně odpoledním sluncem, krvavým soumrakem oblohy; Usmál jsi se Zanechal jsi za sebou město, které jsi mi mnohokrát řekl: „Chci to pro tebe; ale nenávidím ho za všechno ostatní. “ -Eduviges Dyada.
-Svítání, ráno, poledne a noc, vždy stejné: ale s rozdílem ve vzduchu. Tam, kde vzduch mění barvu věcí: kde je život ventilován, jako by to byl šelest; jako by to byl čistý šelest života. -Juan Preciado.
-V únoru, kdy bylo ráno plné větru, vrabců a modrého světla. Pamatuji si. -Susana San Juan.
-Jsem chudák ochotný se pokořit. Pokud na to cítíte nutkání. -Otec Renteria.
-Jsem také synem Pedra Párama. -Abundio Martínez.
-Žijeme v zemi, kde je vše dáno díky prozřetelnosti, ale vše je dáno kyselostí. Jsme za to odsouzeni. -Cure of Contla.
-Díval jsem se na kapky osvětlené bleskem, pokaždé, když jsem dýchal, jsem si povzdechl a pokaždé, když jsem myslel, myslel jsem na tebe, Susana. -Pedro Paramo.
-Nikdo z nás, kteří stále žijeme, nejsme v Boží milosti. Nikdo nebude schopen zvednout oči k nebi, aniž by je cítil zahanben hanbou. - Sestra z Donisu.
-Myslel jsem na tebe, Susano. […] Když jsme letěli draky v letecké sezóně. [...] Vzduch nás rozesmál; připojil se k pohledu našich očí, […]. Tvé rty byly mokré, jako by je políbila rosa. -Pedro Paramo.
-Šepoty mě zabily. -Juan Preciado.
-Více se mi líbí v noci, když jsme oba na stejném polštáři, pod přikrývkou, ve tmě. -Pedro Paramo.
-Bylo to tolik let, co jsem zvedl obličej, že jsem zapomněl na nebe. -Dorotea.
-Vy právníci máte tuto výhodu; Mohou si své dědictví vzít s sebou všude, dokud si nezlomí nos. -Pedro Paramo.
-Musíte přijít unavení a spánek je velmi dobrá matrace na únavu. -Eduviges Dyada.
-A co od něj chci, je jeho tělo. Nahý a horký s láskou; vaření s touhami; stiskl chvění mých prsou a paží. -Susana San Juan.
-Té noci se sny staly znovu. Proč to intenzivní vzpomínání na tolik věcí? Proč ne jen smrt a ne ta sladká hudba z minulosti? - Vševědoucí vypravěč.
-Použil jsem temnotu a něco jiného, co neznala: a také se mi líbil Pedro Páramo. Spal jsem s ním, s potěšením, s touhou. -Eduviges Dyada.
Zatím žádné komentáře